Příměří uklidnilo trhy. Levnější svět se ale hned nevrací

Minulý pátek jsme řešili, že trh umí na slovo příměří zareagovat rychleji než na skutečné odeznění rizika. A přesně to jsme teď viděli znovu. Akcie si oddechly, ropa část válečné prémie odevzdala a nálada se zlepšila. Jenže dnešní data z americké inflace zároveň ukázala, že mezi titulkem „klid zbraní“ a titulkem „všechno je zase levné a bezpečné“ je pořád docela dlouhá cesta.

Jinými slovy? Trh si sundal helmu, ale neprůstřelnou vestu ještě do skříně nevrátil.

USA: Fed není kouzelník na každé titulkové uklidnění

Co bylo v Americe nejdůležitější? Tento týden už nešlo jen o dojmy, ale o tvrdá čísla. Březnová inflace v USA vyskočila meziměsíčně o 0,9 % a meziročně na 3,3 %. Jádrová inflace byla mnohem klidnější, ale i tak to stačí k jedné důležité věci: Fedu se znovu hůř vysvětluje, proč by měl rychle zlevňovat peníze.

Den předtím přišel také únorový PCE deflátor, tedy ukazatel inflace, který Fed sleduje obzvlášť pečlivě. I tam byla meziměsíční dynamika zvýšená. A do třetice všeho opatrného vyšly tento týden i zápisky z březnového zasedání Fedu, podle kterých konflikt na Blízkém východě zvedl ceny energií a přidal další otazníky k výhledu inflace i růstu.

Ptá se trh znovu na rychlé snižování sazeb? Ptá. Jenže Fed teď není hasič, který vyjíždí ke každému připálenému toastu. Spíš mechanik, který slyší nezdravý zvuk motoru, otevře kapotu a chvíli čeká, jestli nejde jen o krátké zachrchlání. Březnový report z trhu práce navíc neukázal ekonomiku na nosítkách: payrolls vzrostly o 178 tisíc, nezaměstnanost byla 4,3 % a meziroční růst mezd činil 3,5 %.

Pro investora z toho plyne docela prostá věc. Úlevová rally po geopolitickém uklidnění ještě automaticky neznamená návrat k příběhu „nižší inflace, nižší sazby, vyšší valuace“. Tahle zkratka je teď o dost méně spolehlivá než ještě na začátku roku.

Evropa: úleva ano, pohodlí ne

Evropa si po zprávách o příměří oddechla také, ale starý kontinent zůstává na energii citlivější než Amerika. ECB na březnovém zasedání ponechala sazby beze změny a otevřeně přiznala, že válka na Blízkém východě zvyšuje inflační rizika a zároveň zhoršuje růstový výhled. To je pro centrální banku asi stejně příjemná kombinace jako šlapat do kopce proti větru a ještě s batohem na zádech.

Březnové projekce ECB jsou v tomhle směru výmluvné. Inflace pro rok 2026 šla nahoru hlavně kvůli energii a banka zároveň připustila, že v horších scénářích může být dopad na růst i ceny podstatně nepříjemnější. A i když papírová cena ropy po oznámení příměří rychle klesla, fyzický svět bývá pomalejší. Logistika, pojištění, přesměrované trasy a opatrnost dopravců neumějí zmizet lusknutím prstu.

Co z toho plyne pro akcie? Že Evropa není beznadějný pacient, ale ani pohodlná plošná sázka. Dává mi větší smysl být selektivní: obrana, infrastruktura, utility, kvalitní průmysl a firmy s cenotvorbou dávají v takovém světě větší logiku než romantická víra, že se všechno samo vrátí do starých kolejí.

Česko: nízká inflace není pozvánka na levné peníze

Domácí obrázek zůstává na první pohled uklidňující. ČNB v únoru nechala repo sazbu na 3,5 % a její zimní prognóza počítá s tím, že letošní inflace bude pod 2 %. Únorová česká inflace skutečně klesla na 1,4 %, nejníž od roku 2016.

Jenže stejně jako minulý týden platí, že titulek a realita nejsou totéž. Jádrová inflace zůstává výš, služby zdražují svižněji a centrální banka sama mluví o potřebě opatrnosti. Přeloženo do normální češtiny: levnější benzín nebo nižší headline inflace nejsou totéž co automat na levné peníze.

Česká ekonomika je navíc pořád malá otevřená loďka na velkém moři. Když foukne od ropy, německé poptávky nebo dolaru, ucítíme to také. Proto bych dál nepodceňoval měnovou a geografickou diverzifikaci. Není to slabost. Je to obyčejný selský rozum.

AI a kredit: méně powerpointu, více megawattů a smluv

A co druhá velká linka týdne? Ta je podle mě možná ještě důležitější než samotná ropa. Dál se potvrzuje, že AI příběh se přesouvá od hezkých prezentací k tvrdé infrastruktuře. Nejde už jen o to, kdo má nejhezčí model. Jde o to, kdo má čipy, paměti, datacentra, chlazení, elektřinu a rozvahu, která takový investiční maraton unese.

BlackRock i Goldman Sachs dál popisují AI jako kapitálově hladový supercyklus. Peníze se tlačí do hyperscalerů, polovodičů, pamětí, sítí a energetické infrastruktury. To je důležitý rozdíl proti loňskému nadšení, kdy trh často kupoval skoro všechno, na čem bylo napsáno AI. Dnes už je to přísnější soutěž. Kdo stojí blízko zásuvce a zákazníkovi, má výhodu. Kdo stojí jen blízko prezentaci, ten to má těžší.

A tady se to zajímavě potkává s úvěrovým trhem. V private creditu i leveraged finance se rozevírají nůžky. Oaktree správně upozorňuje, že další fázi trhu nebude určovat objem nových obchodů, ale selektivita a řízení rizika. BlackRock zase píše o tvrdé repricingové realitě v softwaru a o tom, že problém není systémový, ale může být velmi bolestivý tam, kde se přecenilo příliš optimisticky.

Je to stejné jako ve stavebnictví. Když byly peníze skoro zadarmo, postavilo se ledacos. Když jsou dražší a zároveň se mění technologie, najednou se pozná, který dům má poctivé základy a který držel hlavně na pěkném katalogu.

Co to znamená pro portfolia

Nepřestavoval bych portfolio podle každého titulku o příměří ani podle každého hodinového výkyvu ceny ropy. Tento týden spíš potvrdil tři věci, které jsou pro dlouhodobého investora důležitější než denní šum:

• Počítal bych s tím, že sazby mohou v USA i Evropě zůstat výš a déle, než by si akciový optimista přál. Energetický šok sice nemusí být trvalý, ale centrálním bankám stačí i několik měsíců nejistoty, aby zůstaly opatrné.

• V akciové složce bych dál preferoval kvalitu cash flow, cenotvorbu a obory, které stojí blíž reálným investičním cyklům: energetika, utility, infrastruktura, obrana, kvalitní průmysl, polovodiče a datacentrový ekosystém.

• U dluhopisů a kreditu bych dál držel disciplínu. Kvalita je teď důležitější než honba za posledním procentem výnosu. V private creditu a u úvěrových strategií dává větší smysl manažerská selekce než slepá víra v to, že vše neveřejné je automaticky stabilní.

• Pro českého investora zůstává klíčová měnová i geografická diverzifikace. Když je domácí ekonomika citlivá na Německo, energii i korunu zároveň, není ostuda mít část střechy i nad jiným dvorkem.

Za mě tedy žádná revoluce. Spíš další týden, který potvrzuje, že svět je o něco dražší, méně předvídatelný a mnohem selektivnější. Trhy si mohou na chvíli oddechnout. Dlouhodobý investor by si ale měl dál hlídat hlavně konstrukci domu, ne jen to, že se na chvíli vyjasnilo.