Hormuz Evropě připomněl, že elektřina je bezpečnost

Evropa si v posledních letech zopakovala nepříjemnou lekci: geopolitiku často nedovážíme v novinových titulcích, ale v potrubích, tankerech a cenících čerpacích stanic. V roce 2022 to byl ruský plyn. V roce 2026 je to Hormuz, ropa a nejistota kolem LNG.

Na první pohled je příběh jednoduchý. Ropa zdražila, inflace může být tvrdohlavější a centrální bankéři nemají důvod rozdávat levné peníze jako bonbony na pouti. Jenže druhé kolo tohoto příběhu je investičně zajímavější. Evropa totiž může další energetický šok přeložit nikoli do otázky „kde koupíme víc ropy“, ale „jak rychle postavíme víc elektřiny“.

A právě tady se z krátkodobé bolesti stává dlouhodobé investiční téma.

Hormuz není jen úžina, ale vypínač světové nervozity

Hormuzský průliv je takzvaný chokepoint, tedy úzké místo světového obchodu, jehož narušení umí rychle zvednout ceny a zkomplikovat dodávky. Podle EIA jím v roce 2024 procházelo zhruba 20 milionů barelů ropy a dalších petroleum liquids denně, tedy přibližně pětina světové spotřeby.

To je číslo, které nepotřebuje dramatickou hudbu v pozadí. Stačí si představit dálnici, po které jede pětina světového energetického provozu, a někdo na ní začne zužovat pruhy.

IEA navíc upozorňuje, že Hormuz není jen o ropě. Důležitou roli hraje také katarské LNG a omezená možnost alternativních tras pro část producentů v Perském zálivu. LNG je zkapalněný zemní plyn, který se přepravuje loděmi tam, kam nevede potrubí.

Brent se na konci dubna pohyboval kolem 120 dolarů za barel. Polymarket přitom oceňoval návrat normálního provozu v Hormuzu do 15. května jen na 2,9 % a do konce května na 16,5 %. Trh tedy nepracuje hlavně s pohádkou o rychlém návratu do normálu, ale se scénářem dlouhé nejistoty.

Krátkodobě inflace, střednědobě investiční režim

V předchozím komentáři jsme Hormuz rámovali jako nové „higher for longer“. Tedy prostředí, ve kterém vyšší ceny energií mohou držet inflaci a úrokové sazby výš delší dobu. Headline inflace znamená celkovou inflaci včetně energií a potravin, tedy právě těch položek, které domácnosti cítí nejrychleji.

Fed 29. dubna ponechal cílové pásmo sazeb na 3,50–3,75 %. ECB už 19. března nechala depozitní sazbu na 2,00 %, hlavní refinanční sazbu na 2,15 % a marginální zápůjční sazbu na 2,40 %. Jinými slovy: centrální banky zatím nechtějí dělat ukvapené kroky. A při ropě kolem 120 dolarů se jim není co divit.

Jenže Evropa mezitím začíná číst stejnou situaci i jinak. Evropská komise 22. dubna představila plán AccelerateEU, který má posílit energetickou odolnost přes domácí čistou energii a elektrifikaci. Elektrifikace znamená nahrazování přímého spalování ropy, plynu či uhlí využitím elektřiny, například v dopravě, průmyslu nebo vytápění.

To je důležitý posun. V roce 2022 šlo o to, kde sehnat plyn. V roce 2026 jde čím dál víc o to, jak se vymanit z opakující se závislosti na fosilních trzích, které se rozkmitají pokaždé, když se světová geopolitika rozhodne připomenout, že není excelová tabulka.

Evropa pořád spotřebovává hlavně fosilní svět

Goldman Sachs upozorňuje na jednoduchý, ale zásadní poměr: elektřina tvoří asi 20 % evropské spotřeby energie, zatímco fosilní paliva stále asi 80 %. To je pro investory možná důležitější informace než samotná cena ropy v jednom týdnu.

Evropa už není tak bezbranná v plynu jako v roce 2022. Zásobníky, LNG terminály a úspory jí daly větší manévrovací prostor. Ale stále dováží příliš mnoho globálních krizí přes ropu, plyn a uhlí.

A tady začíná investiční logika. Pokud je problémem závislost na dovážených fosilních palivech, odpovědí nemusí být jen hledání jiného dodavatele. Odpovědí může být větší podíl domácí elektřiny, silnější sítě, více flexibility a stabilnější zdroje.

Flexibilita sítě znamená schopnost elektrizační soustavy rychle vyrovnávat rozdíly mezi výrobou a spotřebou. Prakticky jde o baterie, řízení spotřeby, chytré sítě, záložní zdroje a lepší propojení jednotlivých regionů.

AI a Hormuz se potkávají v jednom kabelu

Minulý týden jsme řešili AI capex jako nový makro faktor. Capex jsou kapitálové výdaje, tedy investice firem do dlouhodobých aktiv, například datových center, továren, sítí nebo elektráren.

Na první pohled spolu umělá inteligence a Hormuz moc nesouvisí. Jeden příběh se odehrává v datových centrech, druhý mezi tankery. Jenže oba nakonec končí u stejné otázky: bude dost elektřiny?

Goldman Sachs odhaduje, že kombinace elektrifikace a růstu poptávky po energii kvůli AI může v Evropě zvedat spotřebu elektřiny o 1,5–2 % ročně v letech 2026–2027, později o 2–4 % ročně ke konci dekády. V hyper-elektrifikačním scénáři by růst od roku 2030 mohl dosahovat až 5 % ročně.

To není drobná úprava v tabulce. To je změna investičního režimu.

AI potřebuje datová centra. Datová centra potřebují elektřinu. Elektrifikovaný průmysl potřebuje elektřinu. Elektrická doprava potřebuje elektřinu. A energetická bezpečnost potřebuje, aby tato elektřina byla spolehlivá, dostupná a co nejméně závislá na tom, jestli někde na mapě zrovna houstne geopolitická mlha.

Utility už nejsou jen nudná defenziva

Utility jsou firmy zajišťující základní služby, typicky výrobu, distribuci nebo přenos elektřiny, plynu či vody. Investoři je dlouho brali hlavně jako defenzivní sektor. Něco jako kvalitní deštník: možná nevypadá vzrušivě, ale když prší, jste rádi, že ho máte.

V prostředí vyšších sazeb to ale není tak jednoduché. Utility jsou kapitálově náročné a často bývají označovány jako bond proxies. Bond proxy je akcie, která se chová trochu jako dluhopis, protože investoři u ní hledají stabilní výnos, ale při růstu úrokových sazeb může být pod tlakem.

Proto je potřeba rozlišovat. Slabě kapitálově vybavená utilita s vysokým dluhem není totéž co regulovaná síť s předvídatelným výnosem na kapitál. A výrobce elektrifikačních zařízení není totéž co politicky regulovaný dodavatel energií pro domácnosti.

Pokud Evropa skutečně urychlí elektrifikaci, strukturální poptávka může vznikat u provozovatelů sítí, výrobců transformátorů, kabelů, rozvoden, systémů pro řízení spotřeby, bateriové flexibility, obnovitelných zdrojů a vybraných jaderných řešení. SMR jsou malé modulární reaktory, tedy menší jaderné bloky navržené pro sériovější výrobu a pružnější nasazení než klasické velké elektrárny.

Goldman Sachs odhaduje, že v hyper-elektrifikačním scénáři by investice do evropské výroby elektřiny mohly v příští dekádě dosáhnout 2 bilionů eur a celkové investice včetně sítí asi 3,5 bilionu eur. To není krátkodobý trade na pár týdnů. To je potenciální capex supercyklus, tedy dlouhé období zvýšených investic do konkrétní infrastruktury.

Evropská energetika už není jeden sektor

Dříve se dalo o evropské energetice mluvit skoro jako o jednom balíku. Dnes je to spíš mapa. A na ní jsou velmi rozdílné regiony.

Tam, kde plyn často určuje cenu elektřiny, například v Itálii, Německu nebo Británii, se šok z fosilních paliv do cen přelévá citelněji. Naopak země s vyšším podílem jádra a obnovitelných zdrojů, jako Francie, Španělsko nebo severské státy, mohou držet ceny stabilněji.

To je pro portfolio důležité. Nejde jen o otázku, jestli vlastnit „energetiku“. Jde o to, jakou energetiku. Sítě nejsou totéž co výroba. Jádro není totéž co plyn. Obnovitelné zdroje nejsou totéž co baterie. A dodavatel transformátorů má jiný investiční profil než regulovaná utilita.

Evropa možná nevyhraje závod o nejlepší AI model. Ale může být významným trhem pro firmy, které dodají lopaty, kabely a rozvodny nové energetické ekonomiky.

Co to znamená pro portfolia

Krátkodobě zůstává ropný šok pro trhy nepříjemný. Vyšší energie tlačí na spotřebitele, komplikují práci centrálním bankám a zvyšují citlivost dluhopisů s delší splatností. Duration je citlivost ceny dluhopisu na změnu úrokových sazeb; čím je vyšší, tím více cena dluhopisu kolísá při pohybu sazeb.

Střednědobě ale může být evropská elektrifikace opačným příběhem. Dnes inflaci nevyřeší. Ale může snížit pravděpodobnost, že každá další geopolitická krize automaticky zdraží evropské účty za energii.

Pro dlouhodobého českého investora z toho neplyne, že má zahodit globální akcie a koupit první firmu, která má v názvu „energy“ nebo „grid“. To by byla spíš investiční turistika než strategie. Plyne z toho něco střízlivějšího: energetická infrastruktura se posouvá z kategorie nudné defenzivy do kategorie strukturálního růstu.

V portfoliu proto dává smysl sledovat nejen producenty ropy, ale také evropské utility se silnou rozvahou, provozovatele sítí, dodavatele elektrifikační infrastruktury, průmyslové technologie, obnovitelné zdroje, jadernou infrastrukturu a firmy schopné financovat dlouhý investiční cyklus.

Ropa je dnešní bolest. Elektřina může být evropská strategická odpověď. A pro portfolio s horizontem pěti a více let je dobré vnímat rozdíl mezi krátkodobým šokem a dlouhodobou změnou mapy.